Režie: Frank Darabont

Paul a jeho muži nebyli běžní filmoví bachaři, tedy svině vyčkávající s pendrekem v ruce na sebemenší záminku k pořádné nakládačce. Takový byl jen Percy, mladý spratek s kontakty na vysokých místech, kterého ostatní nesnášeli, ale nemohli se jej zbavit.

Paulovou filozofií bylo: "Vedeme tohle místo, jako kdyby to bylo oddělení intenzivní péče v nemocnici." A většina jeho kolegů a zároveň i kamarádů stála pevně při něm - spolehlivý zástupce Brutus Howell, veterán Harry Terwilliger, mladý Dean Stanton i chápavý ředitel celé věznice Hal Moores. Byli to lidé, kteří stáli při sobě a pro které bylo cílem udržovat na "Míli" pořádek a důstojný klid i přesto, že její obyvatelé nebyli právě spořádaní občané. Paul za svou kariéru poznal a doprovázel na jejich poslední cestě už mnoho vězňů, ale žádný z nich nebyl jako John Coffey...

Už od chvíle, kdy jej na Míli přivezli, bylo jasné, že na tomhle černém gigantovi je něco zvláštního. Na jedné straně by jeho obrovské tlapy dokázaly jednou ranou zabít koně a na straně druhé měl chování neškodného naivního děťátka. Usměvavého, naivního, poslušného a často vystrašeného. Kdo by si byl pomyslel, že takové boží hovádko mohlo znásilnit a brutálně zavraždit dvě malé holčičky?

A na tomhle člověku je toho pozoruhodného ještě mnohem víc - na Zelené míli se budou dít skutečné, nefalšované a milosrdné zázraky...

Když Frank Darabont v roce 1994 podle povídky Stephena Kinga "Rita Hayworth and the Shawshank Redemption" natočil svůj celovečerní režijní debut Vykoupení z věznice Shawshank, zájem diváků byl zpočátku minimální. Až poté, co byl film nominován na sedm Oscarů (konkurence v čele s Forrestem Gumpem měla tehdy bohužel navrch a Shawshank vyšel naprázdno), začali být lidé zvědaví. Ale až když film vyšel na videokazetách, objevilo jej široké publikum a získal si mimořádnou popularitu. Dnes je uznávanou klasikou, která při opakovaném sledování nejenže neztrácí na zajímavosti, ale naopak v divákovi roste. Na druhý Darabontův počin tedy mnoho lidí čekalo netrpělivě, ale zároveň s přirozenými obavami, zda režisér, řečeno tenisovým žargonem, potvrdí break. Potvrdil.

Ačkoliv jde opět o adaptaci díla Stephena Kinga (bestseller Zelená míle vyšel na pokračování v šesti knihách - i u nás) a děj je opět zasazen do vězeňského prostředí, Zelená míle je o něčem docela jiném než Shawshank. Darabont si s vyprávěním dává načas a nikam nespěchá. Pečlivě buduje atmosféru a dává si záležet na tom, abychom se dobře seznámili s postavami. Po hodině se na Míli už cítíme jako doma (ať to zní v kontextu s celami smrti sebepodivněji) a samotný příběh se teprve začíná rozjíždět. O to pevněji nás ale pak chytne pod krkem v emotivně vypjatých scénách. Více než tříhodinová délka filmu je ale stejně největším problémem filmu. Mnoho diváků ji jednoduše nezkousne. U Darabonta je ale dvojnásob trefný názor příznivců dlouhých filmů, kteří mají za to, že když je film dobrý, můžete k jeho nadměrné délce přistupovat, jako když si kupujete láhev osvěžujícího nápoje a dostanete "20 % navíc za stejnou cenu".

Ony tři hodiny trávíme ve vybrané společnosti špičkových herců v čele se spolehlivým Tomem Hanksem, prototypem "běžného člověka", se kterým se můžeme snadno ztotožnit. Z výtečně zvoleného obsazení stojí za zmínku především Michael Clarke Duncan v roli Coffeyho, na jehož výkonu závisela působivost celého filmu. A Duncan ve své první veliké roli působí dojmem, že se pro ni narodil. Vyvolá ve vás zájem a pochybnosti a postupem času si získá vaše srdce - jen aby vám jej Darabont mohl vzápětí zlomit.

Právě míra jeho citového manipulování je ostatně jednou z mála slabin filmu - někteří diváci mohou mít pocit, že je při ždímání slziček přespříliš okatý a usilovný. Při hledání dalších poklesků mě napadá snad už jen to, že prostor věnovaný úvodu a závěru příběhu (odehrávajících se zhruba v současnosti) mohl být o něco menší. Současná rovina je sice potřebná k dorovnání posledního střípku do myšlenkové mozaiky příběhu, ale především v závěru u ní divák už emocionálně "chladne".