(Saving Private Ryan), válečné drama USA 1998

Dno plechové kocábky zadrhne o písek. Vrata na přídi s plesknutím padají do příboje. A teď rychle ven... Ratatatatatatata! Německý kulomet z betonového bunkru masakruje americké vojáky, uvězněné v kontejnerech invazních člunů. Ratatatatatatata! Velkorážní projektily pronikají několika těly za sebou a s děsivou snadností oddělují údy od trupu. V němém panoptiku pod hladinou spolehlivě zabíjejí ty, kterým se podařilo přehoupnou přes okraj člunů. Ratatatatata! Vojákovi s plamenometem expolodovala na zádech nádrž hořlaviny. Jiný muž zoufale svírá pahýl vlastní ruky a rozumu zbavený bloumá v dešti střel. Pár nekonečných minut saje zlatistý písek pláže krev stovek mužů s ohavně rozervanými těly. Není možné, aby taková jatka vůbec někdo přežil. Ratatattatatata!

První osobní kontakt s nepřítelem. Nenávist, vybičovaná prožitou hrůzou, nebere zajatce. Prásk, prásk! Krýt se. Vyčistit bunkr plamenometem. Sšššššššššššššššš! Řvoucí pochodně vyskakují ze střílen. Německý kulomet konečně ztichl. Předmostí je zajištěno.

Pláž Omaha, 6. června 1944. Den D.

O několik desítek hodin později je oddíl kapitána Millera pověřen speciálním úkolem. Rozkaz "Zachraňte vojína Ryana" přišel z nejvyšších míst. Vojín James Ryan z Iowy je nejmladší a poslední žijící ze čtyř bratrů. V uplynulých dnech shodou nešťastných náhod padli ostatní Ryanové v boji. Alespoň ten nejmladší se musí vrátit domů k matce. V první řadě je to humánní a navíc lze akci náležitě propagandisticky využít. A tak Washington vydal rozkaz převelet vojína Ryana zpět do Spojených států. Problém je v tom, že jeho výsadkářská jednotka se podílela na invazi nebezpečným seskokem v týlu nepřítele a pokud Ryan vůbec žije, bude téměř nemožné ho najít.

Přesto se osm mužů vydává do týlu nepřítele a v chaosu, provázejícím první dny po invazi, se snaží s nasazením vlastních životů zachránit nejmladšího syna nešťastné matky Ryanové...

Zachraňte vojína Ryana je další mistrovské dílo Stevena Spielberga. Pomineme-li minimální současný rámec příběhu, nabitý srdceryvným patosem a plíživým hollywoodským patriotismem, začíná téměř tříhodinový film sebevražedným útokem na neblaze proslulou pláž Omaha. Spielberg a jeho kameraman Janusz Kaminski pojali fascinující scénu jako "přímý přenos" válečného kameramana. Divák se s nervózními, unavenými a zvracejícími vojáky blíží ve výsadkovém člunu k normandskému pobřeží a pak téměř na vlastní kůži poznává válečné peklo - výrazná ruční kamera, dramaticky smysluplná práce se zvukem, docela nové úhly pohledu (jatka pokračující i pod vodní hladinou) a především krvavě syrová, nepřikrášlená, strašlivá fyzická podoby války. Krev, utrhané ruce, obnažené vnitřnosti a zase krev. Ochromující panický strach na balkóně, v loži i v třetí řadě uprostřed. Kamera se programově drží decimovaných amerických vojáků a jen vzácně nám nabídne subjektivní pohled německého kulometčíka-řezníka. O to děsivější je pak návrat dolů na pláž. Když celá fascinující a hypnotická scéna v délce snad dvaceti minut skončí, je divák správně připraven na to, aby následující jednoduchý až kalendářový příběh filmu viděl v té správné válečné perspektivě. Nevzpomínám si na působivější bojovou scénu. Pro rámcové srovnání, co se vyvolané intenzity emocí týče, lze ji snad přirovnat k "vyklizení krakovského ghetta" ze Schindlerova seznamu.

Celý film je bravurně obrazově stylizován, aby vypadal jako autentické barevné záběry válečných kameramanů. Barvy jsou dobově nedokonalé, jejich sytost je záměrně potlačena. Výsledný efekt je ve spojení s detailní výpravou nesmírně autentický a jeho jitřící působivost pomáhá překlenout ta dvě, tři až příliš didaktická místa příběhu. Spielbergova režie je dokonalá. S přehledem zvládá tisícovku komparsistů v pohybu, stejně jako intimní dialogy nebo psychologicky vypjaté scény názorových či spíše charakterových střetů jednotlivých protagonistů. Většina bojové akce je snímána v polocelcích a malých celcích, typických pro válečné zpravodajství. Až na pár zjevně digitálních zátiší s desítkami tanků a invazních lodí je film vlastně "komorní" záležitostí bez monumentálních tankových útoků podporovaných tuctem nízko letících stihačů. To mu ovšem vůbec neubírá na působivosti. Naopak, spíše než na válečné mechanismy, taktické zákulisí a celou tu válečnou mašinérii, dobře známou nejen z ruských filmů, se Spielberg záměrně soustředí na člověka a lidský rozměr války s měřítkem konkrétního lidského osudu. Ten pak není pouze doplňkovým dramatickým kontrapunktem k ornamentální choreografii válečných strojů, ale je ohniskem událostí, úhlem pohledu a pochopitelně i subjektivním kritériem pro rozlišení dobra a zla.