Režie: Adrian Lyne

Connie a Edward Sumnerovi si nemají věru na co stěžovat – on je úspěšný podnikatel, ona úspěšná žena v domácnosti, mají pohodlný dům na předměstí, zdravého a hezkého devítiletého synka a i po jedenácti letech manželství se mají upřímně (byť samozřejmě už ne nějak ohnivě) rádi. Pak ale jednoho velmi větrného dne, kdy vzduchem létá všechno kromě automobilů a fujavec rve lidem klobouky z hlav a nákupy z rukou, Connie v newyorském Soho narazí na neobyčejně pohledného obchodníka se starými tisky Paula Martela. A protože ona má skutečně odřená kolena a on vedle až nepřiměřené dávky osobního kouzla disponuje i jódem a náplastí, ocitnou se záhy v jeho blízkém bytě, kde se Connii dostane jak první pomoci, tak velmi obratně hozené erotické udičky. Následuje další návštěva, po ní další... až se Connie navzdory zpočátku velmi smíšeným pocitům a poměrně zdatným zábranám konečně ocitá ve strhujícím víru vášnivého sexuálního poměru. Slovo vztah není na místě, protože o citech tu nikoho ani nenapadne přemýšlet. Vlastě někoho ano – Edwarda. Není slepý, svou ženu zná, a tak, ještě než se Connie dopustí prvních obligátních chyb, dokáže neomylně vycítit, že se cosi děje. Kamínek ke kamínku a Edward si najme soukromé očko. A dostane důkaz. A rozhodne se Paula navštívit... Události, ke kterým pak dojde, překvapivě neústí v kriminální zápletku, ale to není dáno ani tak tím, že by Lynea a jeho scenáristy osvítil duch svatý, jako spíše tím, že Nevěrná vznikla podle slavného francouzského snímku Nevěrná žena (La femme infidele), který v roce 1968 natočil Claude Chabrol. Díky tomu se tvůrci nezajímají ani tak o vnější důsledky činů, k nimž tu dojde, jako spíše o způsob, jakým se s nimi hrdinové vyrovnají, a o stopy, které v jejich životech zanechají.