(The Others), drama USA/Francie/Španělsko 2001, 100 minut

Režie: Alejandro Amenábar

Britský ostrov Jersey je největší z Normanských ostrovů (116 km2), jež omývají chladné proudy Lamanšského průlivu. Je odtud mnohem blíže do Normandie nežli do Plymouthu, a když si přivstanete, můžete sledovat, jak kolem proplouvají za svým denním chlebem rybářské kocábky z nedalekého Saint-Malo. Zahlédnete je ale jen v těch řídkých chvílích, kdy se alespoň na okamžik zdvihne dusivý příkrov všudypřítomné mlhy, jež tady v lepkavých závojích visí nad jedním osamělým panstvím se slepými okny, rozlehlou zahradou s otevřenými hroby a podivným příběhem Grace, která už brzy pozná tlející hranici světa, do kterého skutečně patří.

Píše se rok 1945, válka skončila, živí počítají mrtvé a mrtví se možná ještě jednou pokusí vrátit tam, odkud vyšli. Zdá se, že na tomhle matném konci světa, zvaném ostrov Jersey (snímek se ovšem točil ve Španělsku), žije pouze Grace, její fotosenzitivní děti a temný, osamělý dům, který má možná více obyvatel, než se na první pohled zdá. Tam, za úzkostlivě staženými závěsy (aby ani záblesk světla neohrozil Anne a Nicolase), čeká Grace odevzdaně na svého manžela (který kdysi odešel do války), znepokojeně naslouchá hlasům, jež sem zaléhají z opuštěného podkroví, klavíru, který kdosi na okamžik rozezněl, a zlověstnému posouvání nábytku (jako by se ve vedlejším pokoji chtěl právě někdo zabydlet). Jsou tady s ní, všudypřítomní a neviditelní, ti druzí, kteří se kradou v jejích stopách, sledují její usínání a naslouchají jejím výkřikům, s nimiž se probouzí z těžkého snu. Ještě tu někdo je, kdo možná chce zabít její děti nebo snad odhalit stopu staré vraždy, umožnit setkání se ztraceným manželem či jenom společně sdílet tenhle příbytek lidí, duchů a přeludů. A přestože ti druzí nemají klíče, jimiž za sebou Grace vzápětí zamyká všechny dveře, kterými projde, jsou stále s ní - neodbytní, nepolapitelní, neúnavní vetřelci z jiného světa, do kterého už nikdy nebude patřit. Je toho dost na jednu příliš křehkou Grace, která už sama tuhle znepokojivě sdílenou samotu dlouho neunese.

A pak se jednoho dne z chladných mlhavých spoust vynoří trojice sloužících, kteří zabuší na její dveře a nabídnou jí pomoc. A vás (právem) napadne, že podle pichlavě dobráckého kukuče jejich předáka, paní Millsové, tohle zřejmě nebude žádná standardní parta z osvobozené domácnosti...

Duchařské příběhy se zpravidla odehrávají ve strašidelných domech, které poznáte podle toho, že i když jsou většinou situovány do klidného, zdravého prostředí nedaleko hřbitova, mají realitky problém, aby je pronajaly důvěřivému hejlovi alespoň na dobu, než v nich zešílí, zemře nebo v lepším případě zdrhne do relativního bezpečí nedaleké márnice. Tajuplné domy stojí obvykle na nevlídné samotě uprostřed neudržované zahrady (ve které se dobře točí dlouhé noční stíny), mají zabedněná okna a zrádně pootevřené dveře, do kterých byste sebezáchovnými instinkty vybaveného bezdomovce nenalákali ani na prasečí hody. V takové barabizně, kde zpravidla nefunguje elektřina ani telefon, o splachování na záchodě nemluvě, by mohl žít dobrovolně leda magor nebo umanutý okultista, ale stále se najdou naivové, kteří mají úchylný pocit, že je v ní možné vybudovat útulný domov. Strašidelným hampejzům je prostě lepší se vyhnout a většina příběhů, které se v nich odehrávají, je také o tom, jak snadno naštvaní duchové vysublimují smrtelníky, kteří je ruší z jejich neklidného šramocení po zaprášených půdách a zatuchlých sklepích. V poslední době ovšem mazaní režiséři a scenáristé hodně sázejí na tzv. duchařskou mystifikaci, jež klasický horor ze záhrobí mate podrazáckými manipulacemi s virtuální realitou. Takže teď si už nikdo nikdy nemůže být zcela jist, v jakém světě, životě, čase či posteli se právě pohybuje (o tom s kým a jak nemluvě). Ti druzí jsou toho živým (nebo snad mrtvým?) důkazem.

Talentovaný španělský režisér Alejandro Amenábar není triviální vyznavač jednorozměrného života, což prokázal již v existenciální skládačce Otevři oči (kterou s jeho svolením přepsali jako remake Cameron Crowe, Tom Cruise a producentka Paula Wagnerová - Vanilkové nebe). Jen oni sami vědí, na čem všem se tehdy dohodli, ale faktem zůstává, že v tomto dalším stylovém opusu nadějného Španěla hraje Cruiseova exmanželka Nicole Kidmanová a produkci jistí tým Cruise/Wagnerová. Zdá se, že tímto by mohly být vzájemné pohledávky vyrovnány.

Tenhle první "anglický", modelově autorský film Alejandra Amenábara (režie, scénář, hudba) sází především na styl, atmosféru, charizmatický výkon Nicole Kidmanové a slušně domyšlenou zápletku. A vy sice již nějakou dobu tušíte "who is who", ale v tomhle baráku si až do konce nemůžete být jisti, zda na vás za dalšími zamčenými dveřmi nebude číhat ještě jedna past, která všechno otočí úplně jinam. Ti druzí je zvláštní film, místy jakoby nedotažený ve výrazu, s jen zhruba nahozenými dialogy a poněkud divadelně zasvíceným (či spíše nedosvíceným) aranžmá, ve kterém postavy vystupují z příšeří portálu, odvedou svoji repliku a tiše zmizí ve stínu draperií, jež zakrývají všechna okna do tohoto světa. A vy se na konci trochu zmateně ptáte, kudy se vám vlastně dostali pod kůži, neboť jste je tam pocítili - neboť je tam ještě esenciálně tušíte. Tenhle komorní horor se hodně liší od řemeslné žánrové machy typu Zámek hrůzy, tak jak ji před časem předvedl režisér Jan De Bont. Více než takový hororový prefabrikát vám možná vzdáleně připomene Kubrickovu klasiku Osvícení. Amenábarova rozvážná hororová koncepce je totiž proti De Bontově nevybíravému tahu na bránu subtilnější (a proto niternější), osobitější (a proto sugestivnější) a efektivnější (neboť méně sází na efekt, ornamentální klišé a standardní hororový fundus). Ti druzí nepotřebují rajcovně stimulovat hypotalamus Oživlými mrtvolami či elektronickými škádlidly. Na jejich straně totiž stojí skvělá Nicole Kidmanová (Eyes Wide Shut, Moulin Rouge), stylizovaná jako hvězda čtyřicátých let, na niž Amenábar vsadil víc než na okoukané elektronické kejkle. Její soustředěný výkon disciplinovaně osciluje mezi hysterií ženy, která to nezvládne, a chladnokrevným odhodláním matky, jež vybíhá s puškou proti nočním monstrům. Je to velká, kompaktní role, na níž je snímek postaven, a nabízí se tak otázka, co by si Ti druzí bez Kidmanové počali?! Ze stínu jejího sóla se jen matně vyděluje Irka Fionnula Flanaganová (paní Millsová) a z dětského tandemu pak malá opruzka Alakina Mannová.

Navzdory pomalejšímu tempu, jež snímku (přes jeho výtvarnou vizuálnost) vtiskuje i jistou monotónnost, dokáže Amenábar udržet naše oči otevřené (aniž by nás k tomu musel znovu vyzývat filmovým titulkem). A navzdory temně funebrální auře jeho protagonistů nabízejí Ti druzí nakonec překvapivě přijatelnou alternativu života po smrti. Anebo smrti po životě? Jsou tady pro všechny, kteří se takhle někdy ptali, pro všechny, kteří by rádi věděli, co se to vlastně skrývá za zavřenými dveřmi. Když na ně zajdete, možná vám je pootevřou. Ostatně trocha kvalitní filmové metafyziky ještě nikoho nezabila!