SEDMÝ HŘÍCH

(Original Sin), erotický thriller USA/Francie 2001, 112 minut

Režie: Michael Cristofer

Hrají: Antonio Banderas, Angelina Jolie, Jack Thompson

Hacienda voní čerstvě praženou kávou, pot čerstvě vyhřebelcovaných koní se tu mísí s potem těl, zaklíněných ve zničujícím sexu a s vůní kvalitního doutníku (utočeného na stehnech místních krasavic), protože nakonec není nad dobré pokouření, že? A když pořádně nasajete tuhle výbušnou směs, možná, že ucítíte i nasládlý pach krve, která tu bude záhy prolita. Takhle se v roce 1880 žilo, milovalo a umíralo na Kubě. Záclony se vlní pod dotyky větru, jenž sem vane z Karibiku, a za nimi Antonio Banderas a Angelina Jolieová elegantně souloží v estetických konfiguracích, které nám, obyčejným smrtelníkům sázejícím více na techniku, mohou připadat spíše artistní nežli fyziologické. I takhle se dá v roce 2002 zpotvořit předloha klasika temných témat Cornella Woolriche (píšícího pod pseudonymem William Irish), podle něhož kdysi Alfred Hitchcock natočil slavné Okno do dvora.

Zámožný kubánský obchodník s kávou Luis Vargas si prostě objednal z Ameriky nevěstu, od jejíchž parametrů si nesliboval velký odvaz – a vyzvedl si v havanském přístavu tajuplnou Angelinu Jolieovou, která v historicky krátké době razantně poznamenala stav jeho konta i života. Nechtěl, aby si ho vzala jen proto, že je bohatý – nechtěla, aby si ji odvedl k oltáři, jen proto, že je krásná. A teď si to rozdávají právě proto, že takoví oba jsou. Jako by na tom, že někdo je bohatý a krásný, bylo něco špatného?! Tenhle ušlechtilý nonsens, podle něhož je lepší nosit šusťák z popelnice nežli kvádro od Armaniho a plodná, hodná vohera je zajímavější nežli krasavice z titulní strany Playboye, potřebuje k upevnění vratké kredibility hodně velký a pečlivě vystavěný dramatický příběh. Příběh s masivními, důvěryhodnými a přesvědčivě motivovanými charaktery. Sedmý hřích ovšem pohříchu nic takového nenabízí.

Poprvé se Woolricheovou předlohou Waltz into Darkness (1947) nechal v roce 1969 inspirovat Francois Truffaut, jehož Siréna od Mississippi (s Jeanem-Paulem Belmondem a Catherine Deneuveovou, kteří si tehdy užívali na exotickém ostrově Réunion) žádnou převratnou díru do světa neudělala. Režisér Michael Cristofer (Gia), který je i zkušeným scenáristickým přepisovačem literárních předloh (Čarodějky z Eastwicku podle Updika či Ohňostroj marnosti podle Wolfa), si tentokrát vybral slabší chvilku a zadělal sám sobě na problém již ve scénáři. Kromě hlubokomyslně banálních perel typu “láska je dávat i brát” či “s tebou jsem víc sám sebou”, případně “v jeho náruči se stala někým jiným”, v něm nabízí jen překombinovaný příběh s letmo načrtnutými postavami, jež jsou pro obsesivní vášeň, kterou předvádějí, poněkud “anemické”. Jako by spoléhal na to, že silný hvězdný tandem Banderas-Jolieová dokáže zjevně “béčkovému” opusu dodat auru vyšší kategorie. Ani sebenahatější hvězdy v kalendářových kopulačních polohách však nemohou blekotavému vyprávění, jež se pouze tváří jako drama velkých citů, dodat to, co do něj nebylo vloženo – a fakt, že obě hvězdy vypadají dobře i ve slaboduchých sekvencích, sám o sobě nestačí. Naopak, řada scenáristických faulů a režijních podvodů vás inspiruje k hledání logiky i tam, kde byste byli jindy velkorysejší, a provokuje k cynickým úvahám typu, že když se někdo prokazatelně naláduje smrtícím jedem, měl by disciplinovaně natáhnout brka (a zkrátit všem tohle trápení). Když to na jakési moravské dědině pochopil prostý sedlák Vávra, kterému Maryša nedala šanci, proč to podobně nemůže fungovat ve spojení Banderas-Jolieová na karibském ostrově? Je škoda, že zrovna tihle dva dojeli na (dvěma dosavadními pokusy podložený) fakt, že tohle Woolricheovo černé, extravagantní melodrama z konce 19. století je zřejmě zfilmovatelné obtížněji, než se na první pohled zdá. Anebo tu funguje jen prozaický fakt, že Michael Cristofer, při vší úctě a snaze, prostě není Alfred Hitchcock či třeba “alespoň” Pedro Almodóvar.

Sedmým hlavním hříchem je smilstvo (když si vzpomenete na Fincherovo maniakální podobenství Sedm, možná si vybavíte i ty ostatní). Ale tenhle příběh chce být spíš o lásce, její moci zachraňovat nebo ničit a o těch, co se jí poddají, nebo včas utečou. Řekl bych, že v téhle story dostane každý, co chtěl a co si zaslouží. Včetně vás, milí filmoví diváci, jestliže máte ovšem rádi laciná melodramata alespoň tak jako jejich “femme fatale” Angelina Jolieová. A vy, kterým jsou šuma fuk, se alespoň dozvíte, jaký je rozdíl mezi chtíčem a láskou – i když mě teď nenapadá, k čemu vám to nakonec bude?